Hlava univerzity není vládce typu Karla IV., má nechat mluvit spíš odborníky, míní kandidát na rektora UK Stehlík
Univerzita Karlova má mluvit ústy odborníků a ne jinak, říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Michal Stehlík, jeden ze dvou dosud známých kandidátů na post rektora nejstarší tuzemské vysoké školy. Dalším adeptem na funkci, o jejímž obsazení se rozhodne v říjnu, je Milena Králíčková, s níž Lidovky.cz přinesou rozhovor v příštích dnech.
Lidovky.cz: Univerzita Karlova (UK) je vlivný hráč ve veřejném prostoru. Do jaké míry by měla být politická či politicky angažovaná?
UK musí být nepolitická, ale to neznamená apolitická. Politika by neměla mít vliv dovnitř univerzity, aby ovlivňovala naše názory, svobodné bádání a směr, kterým se univerzita ubírá. Statut naší univerzity však hovoří o určitých základních demokratických a humanitních ideálech, stejně jako o rovném přístupu ke vzdělávání. O to vše by se univerzita měla starat. Pokud hájí tyto základní hodnoty, není apolitická. Jako příklad uvedu třeba možné extremistické názory v naší společnosti, kdy bychom se měli ohradit a jasně říct, že tohle je hranice nebezpečná pro demokratický systém, pro rovnost přístupu ke vzdělání a podobně. Takže nepolitičnost je něco jiného než apolitičnost.
Lidovky.cz: Měl by se postoj rektora vůči různým konkrétním tématům shodovat s postojem UK?
Každý rektor je svébytná osobnost, která má názory na svět, společnost, historii a na realitu. Ale má-li se vyjadřovat jménem UK, mělo by to být v úzké komunikaci a především shodě s vnitřními orgány univerzity. V součinnosti s akademickým senátem coby reprezentantem jednotlivých fakult, v případě vědeckých priorit a vědecké politiky pak třeba s vědeckou radou univerzity. Rektor je reprezentant univerzity, nikoli vládce typu Karla IV., který jí vládne. Tak bych chtěl přizpůsobit i veřejnou komunikaci. Mluvit jménem univerzity ve chvíli, kdy skutečně panuje shoda uvnitř.
Lidovky.cz: Prezident republiky a univerzity stojí proti sobě, Miloš Zeman například odmítá konkrétní osobnosti jmenovat profesory. Jaký by podle vás měl být vztah mezi rektorem a prezidentem?
Vztah rektor a prezident vychází z toho, jak se chová prezident a jak se chová rektor. UK se postavila jasně proti konkrétnímu nejmenování, včetně žaloby. Ctí a vyžaduje akademickou svobodu, kdy není relevantní důvod k nejmenování konkrétních osob profesorem. Hlava státu by měla být respektovanou osobností, ale to se musí chovat tak, aby mohla býti respektována. Stejné nároky mějme i na rektora univerzity.
Lidovky.cz: Dle statutu UK hájí ideu demokracie, vymezuje se vůči extremismu, čímž spoluvytváří postoje ve společnosti. Jak by měla UK a rektor vystupovat během pandemie?
Univerzita má široký a kvalitní odborný základ. Má odborníky od virologie, medicíny přes odborníky na společenský dopad či etiku. Rektor má hovořit spíše ústy odborníků, respektive univerzita ústy odborníků. Ne všichni rozumíme všemu. Rád říkám: hranice mezi Ferdou Mravencem a broukem Pytlíkem je tenká. Ale nechci to zlehčovat. UK má být důvěryhodnou institucí, která předloží názory odborníků, jež budou vycházet z přírodovědecko-medicínské podstaty, ale i z té společensko-etické.
Lidovky.cz: Politici rádi zjednodušují a hledají paralely současnosti v historii. Zjednodušovat však takto často nelze. Máte rád bonmot, že dějiny se neopakují, ale rýmují. S čím se rýmuje současná nálada ve společnosti, kdy proti sobě stojí zastánci a odpůrci očkování, a jaké to může mít dopady na společnost?
Naše společnost je pořád originální. Možná se trochu rýmujeme s první republikou v politickém systému včetně frustrace lidí z toho, jak to z jejich pohledu nefunguje, či jak lidé vidí korupci. Realita první republiky, kterou si idealizujeme, byla velmi podobná. Naopak ale třeba první republika za sebou neměla komunistickou totalitu, zkušenost normalizace. A tam těžko budeme hledat srovnání. Podstatou dnešního problému je dělení společnosti. Anglický ekonom Paul Collier říká, že je to otázka identity. Minulost měla víc národních identit a méně těch profesních, zatímco po druhé válce se začaly prosazovat profesní identity s vyšší úrovní vzdělání. Úspěch se stal mantrou, a i proto je ve společnosti opět založeno na frustraci.
Současnost se nerýmuje jednoznačně s žádnou historickou etapou, ale můžeme mluvit o problému rozdělené společnosti, problému města a venkova, problému bohatnoucích částí a vyloučených lokalit. Když by pandemie přešla do ekonomických problémů, mohly by se projevit i politicky v hledání nějakých extrémních nebo extremistických řešení. Tam se můžeme rýmovat, byť vzdáleně, třeba se třicátými lety 20. století.
Lidovky.cz: V jakých oblastech veřejného života má být rektor vidět a kam naopak zasahovat nemá?
Jde spíš o to, kde má a nemá být viděna univerzita. Rektor je pořád reprezentant, který má dělat maximum pro její vnitřní rozvoj a pro to, aby jí zajistil vnější podmínky. Univerzita má být svými odborníky, vědci a studenty vidět ať už v třetí roli nějaké společenské angažovanosti, či výrazně ve vědě nebo její popularizaci. Ve společnosti nám stále více chybí důvěryhodnost institucí, ale i výsledků vědeckého bádání nebo pevných postojů. Rektor by měl být ten, kdo dokáže vnitřně orchestrovat univerzitu, ale na druhé straně musí být silným hráčem vůči vnějšku.
Lidovky.cz: Velký potenciál UK spatřujete v popularizační oblasti. S doktorem Martinem Gromanem publikujete podcast Přepište dějiny, čímž svou ideu popularizace vědy převádíte do praxe. Jakou formu by ideálně měla mít popularizace na UK?
Nechci potlačovat centralizačním tlakem to, co funguje. Jsou kolegové, třeba na přírodovědecké, matematicko-fyzikální nebo i pedagogické a filozofické fakultě, kde popularizace funguje velmi dobře. Mou ideou je posílení univerzitního centra popularizace, která je důležitá, aby měla univerzita významné jméno ve veřejném prostoru. Základem je však stále špičková věda a výuka, až následně navazuje veřejná role.
Lidovky.cz: Jako historik se specializujete na dějiny 20. století, jež se přitom na ZŠ často nestihnou pořádně probrat. Mnozí pedagogové dobu zažili, a mohou se dostat do situace, kdy se výklad dějin neshoduje s jejich pamětí, pak můžou události minulého režimu relativizovat. Jak se má pedagog s touto situací vypořádat?
Výuka a pohled na 20. století ve školách je velice složitá. Jedna věc jsou kapacity hodin, něco se nestačí probrat. Druhá věc je, že čím víc se blížíme k dnešku, tím jsme blíž politice a rodinným pamětem. Lidé třeba mají jinou informaci ve škole a jinou doma. Dvacáté století však není jen informace, ale i emoce. Tento přístup je dnes nutný. Budu sice rád, že děti znají přesná data, ale měly by především chápat, proč se co stalo, mít souvislosti a základní pocit, kde je hranice odvážného člověka, který podepíše Dva tisíce slov a nevezme to zpátky. Hezký případ je, když postavíte proti sobě Emila Zátopka a Věru Čáslavskou. A kde je hranice rozhodování v dějinách, kde je hranice správného a nesprávného – to je klíč k výuce 20. století a k potlačení relativizace. Vždy se rozhodujete v nějakých základních principech a ty se naopak velmi těžko dají relativizovat.
Lidovky.cz: Není to vaše první kandidatura na rektora. Jaké máte ohlasy na svůj krok tentokrát?
Výtečné. Spolupracuji s řadou kolegyň a kolegů z mnoha fakult, zpětná vazba je pro mě důležitá. Podrobný program vyšel z týmové práce a má dobrý ohlas.
Lidovky.cz: Podle vašeho volebního programu chcete vytvořit speciálního prorektora pro medicínu a biomedicínu. Proč?
UK je tvořena velmi silnou součástí medicíny a biomedicíny, máme pět medicínských fakult, farmaceutickou fakultu, některé obory spojené s přírodovědeckou fakultou. Je to celkem koherentní skupina i téma, které není tolik rozdrobené jako například různorodost humanitních věd. Měla by mít své silné zastoupení vůči vnějším partnerům.
Máme tu záležitost fakultních nemocnic, záležitost grantové agentury ministerstva zdravotnictví, samotného ministerstva zdravotnictví a dalších oblastí. Tato oblast univerzity je přímo životně navázána na externí svět. Proto by pro komunikaci navenek měla mít speciálního prorektora, pokud bude rektor z humanitních věd.
Lidovky.cz: Kde vidíte univerzitu v mezinárodním srovnání? Máte nějaké zahraniční vzory a inspiraci, kam by se mohla UK za čtyři roky posunout?
V jednom žebříčku se můžeme pohybovat kolem třístého místa, v druhém kolem čtyřstého místa. Té první desítky, včetně Oxfordu, Cambridge a dalších, budeme dosahovat těžko, protože máme jiné podmínky. Nejde jen o to, kolikátí jsme, ale o kritéria, jež se posuzují. V jenom z žebříčků je třeba 50 procent kritérií spojeno s reputací instituce v akademickém světě nebo mezi zaměstnavateli. Ptejme se, jakou máme reputaci pro zahraničí a čím ji lze posunout. Jsme velcí a diverzifikovaní, proto opravdu nejde najít jednu instituci a říct, že budeme příštím Oxfordem, příští Cambridgí či příští MIT.
Měli bychom se rozhlédnout, v kterých konkrétních agendách se můžeme posouvat a inspirovat, můžeme být aktivní třeba v digitální agendě jako v Poznani, ve strategii a získávání ERC grantů jako univerzita v Tartu nebo mít komunitní roli ve městě jako třeba Amsterdamská univerzita. Jsme příliš velcí a máme jiné podmínky. Když to přeženu a vezmu třeba Cambridge, tak ta je třetinová s šestinásobným rozpočtem. Pak se ptejme, jak se vůbec můžeme srovnávat kromě toho, že se budeme posouvat v konkrétních agendách. Je to složitější problém než jedno číslo v žebříčku.