Historik Michal Stehlík se přihlásil do boje o post příštího rektora Univerzity Karlovy. Zásadní otázkou pro něj a pro jeho ženu přitom bylo zejména to, zda v případě úspěchu takovou pracovní nálož zvládnou s osmi dětmi. Řekli si, že zvládnou, pracovně jsou totiž oba už teď vytížení až až.
* Když jste se rozhodoval, zda se pustíte do kandidatury na rektora Univerzity Karlovy, nakolik jste řešil, jak to půjde skloubit s vašimi otcovskými a rodinnými závazky?
Je pravda, že ta hlavní otázka směřovala na moji ženu. Jestli je pro, proti, nebo se k tomu staví neutrálně. Ať již jde o kampaň a o první měsíce, kdy člověk představuje svoje vize. Nebo při představě, co může nastat po 1. únoru příštího roku, pokud se mi podaří zvítězit. Žena nepřekypovala nadšením, ale nebyla proti. Trochu s úsměvem dodávám, že jsem nedostal zákaz. Řekli jsme si, že to zvládneme.
* Náročnou práci máte dlouhodobě. Jak se to dá s tak velkou rodinou zvládnout?
Náročně. Ale v tom je zásadní právě to partnerství a role mojí ženy. Přitom jsme oba svým způsobem stejně workoholici. Říkám to takovým úsměvným příkladem, samozřejmě trochu přeháním – když jsem se stal docentem, moje žena se „naštvala“ a mezi třetím a čtvrtým dítětem si konečně dodělala doktorát z lingvistiky. Ale dětskou postýlku mám v kanceláři pořád, jako záložní záležitost, když děti onemocní a když je potřeba vyřešit hlídání. Jde o permanentní komunikaci, logistiku i organizaci. Když probíhá standardní školní rok, chystáme si týdenní plány, co nás kdy čeká. Nejde úplně improvizovat.
* Musíte mít dokonale zvládnutý time management. Jak si organizujete čas?
Dlouhodobě jsem na nějakých čtyřech až pěti hodinách spánku denně. Už asi 15 let. Nejdřív to bylo spíš kvůli dětem, dnes je to pro mě taková zvláštní norma. Jde o to využít čas, který je k dispozici. Organismus to zvládá. Pracovně mi pomáhá, že řeším věci poměrně rychle. Čtu rychle, nemám sice úplně fotografickou paměť, ale je díkybohu zatím přesná. Navíc, zjistil jsem, že se mi daří dělat najednou několik věcí, zvládnu se soustředit na více záležitostí najednou.
* Tedy nejste tím klasickým akademikem, tak jak žije ve většinové představě…
Ano i ne. V práci musí být systém. Moje knihovna je kombinací knih a šanonů, které se věnují mým projektům. Samozřejmě, když píšu něco většího, jako třeba teď knihu o prezidentovi Antonínovi Zápotockém, potřebuji vyšší míru soustředění. Věnuji se tomu tak o svátcích, o prodloužených víkendech, o dovolené. Takže během těchto prázdnin posouvám právě zpracování Zápotockého.
* O dovolené budete dopisovat knihu?
Jezdíme s rodinou ke kamarádům do Třeboně, snažím se tam trávit čas s dětmi a nějaký ten půlden můžu o práci přemýšlet. Dovolená s osmi dětmi je ale trochu nesmysl, to je téměř nemožné. Nikdy jsme vlastně na společné dovolené nebyli tak, že by nás všech deset vysloveně dovolenkově vyjelo. Je to ale dáno i tím, že část dětí odjede k jedné babičce, část k druhé babičce a někdo má různé programy s kamarády. Děti jsou už věkově takzvaně „rozstřelené“, nejstarší dceři je 15, nejmladšímu synovi dva. Trochu fungují jako smečka, ale logicky nemají stejné zájmy. O prázdninách tak nejvíce řešíme, kdo zrovna kam jede, kdo se vrací, kdo se kam chystá…
* Do jednoho auta se asi všichni nevejdete?
Nikdy jsme žádné auto neměli a nemáme, tím je to vyřešené (smích). Celoživotně zkoušíme fungovat takhle a zatím nás to nedohnalo. Ale nedávno jsme koupili statek na Klatovsku, tam se na léto vejdeme jako celá rodina. Tak nevím, jestli nás to teď alespoň s jedním autem nedožene.
Hlavně kvůli nejmenším dětem. Ale ten statek je takový rodinný projekt, abychom měli větší rodinné zázemí. Velké a klidné.
* Jak řešíte třeba dětské pokoje?
Postupně se to vyvíjí. Děti jsou zatím v pokojích po dvou, ty nejmenší už však také odcházejí od maminky a od postýlky, takže už to bude po třech. Máme štěstí, že máme celkem velký byt. Vlastně to ale nehraje roli, všichni se pohybují v takovém centrálním prostoru. Je tam osm dětí, dva dospělí a nejnověji i pes.
* Během pandemie jste na sociální sítě psal, že byste potřebovali přestavět jeden pokoj na počítačovou učebnu. Jak jste tohle zvládali?
Také velmi náročně. Pět dětí už chodí do školy. Na jedné straně máme prvňáka, kterého musíte naučit číst, psát a počítat, a na druhé straně osmou třídu. Musel jsem si pouštět výuková videa z matematiky, fyziky a chemie před tím, než jsem doučoval děti. Z gymnázia už se mi to vytratilo a já i žena jsme humanitně orientovaní. Ukázaly se ale povahy našich dětí, dvě z pěti si řekly, že se nemusí tolik snažit, že je teď volnější systém, a tak se jim také zhoršilo vysvědčení. Zbylé tři měly zase naopak samé jedničky… V konečném důsledku šlo více o povahu než o inteligenci. Ale opět, hodně to bylo na manželce, já jsem byl i během pandemie často v Národním muzeu, učil jsem nebo připravoval online přednášky.
* Vaše žena se věnuje tlumočnictví a překladatelství. Předpokládám, že když pracuje, vypomáháte zase vy…
Je to tak, i když se žena hodně snaží pracovat z domova a v případě tlumočení jde o videotlumočení, také víceméně z domova. Ale třeba teď překládá z němčiny lékařskou učebnici ultrasonografie, další překlady má z angličtiny, a samozřejmě potřebuje trochu svého klidu. Třeba o víkendu tak může 48 hodin v kuse zavřená překládat a já řeším děti.
* Zbývá vám čas i na sebe?
Snažíme se jej „odloupávat“, ale reálně to moc nejde, vždy do toho něco vpadne. Chtěli bychom teď na pár dní vyjet do zahraničí, ale to se uvidí… Před lety jsme takhle spolu byli například v Lisabonu, i když bylo to stejně tak, že jsem tam měl přednášku na Katolické univerzitě a žena jela se mnou. Nejvíc času si krademe, když necháme starší děti hlídat a vyrazíme se psem do Stromovky. I když to se právě těm starším už moc nelíbí, nejstarší dcery berou už každé nové dítě do rodiny kriticky, vidí v něm nové povinnosti, které dopadnou i na ně.
* Vždy jste s manželkou chtěli mít takhle velkou rodinu?
To přišlo časem. Neříkám, že samo, to nikdy nepřichází samo. Ale prvních sedm let manželství jsme děti neměli, i manželka chtěla budovat kariéru, studovala doktorát v Německu, pak učila, překládala. Ale pak to začalo přicházet a my se tomu, zjednodušeně řečeno, nebráníme. Ale není to nějaký velký katolický plán (smích).
* Sám učíte a teď jste vzhledem k pandemii přímo sledoval i vzdělávání svých různě starých dětí. Co ta doba právě o vzdělávání ukázala?
Že jsme trochu pozapomněli, že školství má i svůj socializační a sociální aspekt. Je to vidět třeba v nárůstu psychických problémů dětí, i když u nás v rodině to musím zaklepat, v tom jsme v pohodě. Také je prostě fakt, že ne všichni rodiče jsou schopní doučovat děti například matematiku a fyziku, a to žádný online nevyřeší. A ať rodiče chtěli, nebo nechtěli, museli nahlédnout do toho, co se ty děti vlastně učí. Do jaké míry je to memorování, zda o těch věcech přemýšlí. My jsme navíc naše děti trápili ještě tím, že jsme jim mimo školu dávali speciální týdenní projekty. Například jedna dcera měla představit malíře Toulouse-Lautreca, jiná měla přečíst knížku Markéta Lazarová a jiná se podívat na film… A pak měly nedělní prezentace pro ostatní děti. Když nebyly kroužky, snažili jsme se třeba je také učit prezentovat. Samozřejmě, část dětí to dělala hodinu před tím, než byly prezentace, další se připravovaly předem.
* Pokud se stanete rektorem Univerzity Karlovy, co by mělo být v příštích letech ve vzdělávání standardem?
Otázkou je, v jakém stupni. I na univerzitě se ukázalo, že některé větší přednášky mohou být online a bez osobní formy. Například v případě laboratorních cvičení je ale osobní forma z podstaty nenahraditelná. Tedy jde o to, co a jak učit. Na druhou stranu, celosvětově jsme v tom všichni stejně, což nyní třeba otevírá univerzitě další možnosti mezinárodní spolupráce.
* Chtěl byste, aby byla univerzita přátelštější. Co to znamená?
V konkrétních případech se to týká třeba začínajících vědců. Jak je udržet, když si chtějí založit rodinu a zůstat v Praze. Aby to finančně zvládli. Nesmírně pomáhají například fakultní školky. A důležitá je taktéž otevřenost univerzity vůči vnějšímu prostředí, tedy vstup do debat, popularizace, nabídka odborníků… Komunikovat navíc odlehčeněji, skutečně moderně, ale ne bez ztráty mimořádné odbornosti.
* Někteří kritizují, že na vysokou školu míří až příliš lidí. Že téměř každý chce mít diplom, a přitom by bylo logičtější, kdyby se mnozí z nich spíše vyučili a věnovali se třeba řemeslům… Jaký máte na tohle názor?
Jedna věc je celkový pohled a druhá vysloveně Univerzita Karlova. Uplatnitelnost jejích absolventů není vůbec špatná a týká se to rovněž humanitních a sociální věd. Celkově vzato ale ano, naběhli jsme na linii, že když člověk nemá titul, jako by v systému nefungoval. Jestli jsme v určité chvíli nezačali spíše vyrábět doklady o vzdělávání než klást důraz na skutečné vzdělání. Je to otázka spíše pro ministra školství než pro rektora univerzity. Přitom je ověřeným faktem, že pokud jde o vzdělání společnosti, jde ze všeho nejvíce o první stupeň vzdělávání. O čtenářskou gramotnost, o otevřenost vzdělávání. A ta, myslím, visí někde mezi první a druhou třídou, a součástí vzdělání jsou i ony sociální aspekty.
* Co v tom může udělat Univerzita Karlova a její rektor?
Třeba se zaměřit na to, jaké vlastně univerzita vysílá do systému učitele. Nejméně devět jejích fakult má totiž své didaktické a pedagogické programy. Učitelé jsou klíčem do budoucna a misi za zkvalitnění vzdělávání může i naše univerzita vést.
* V současnosti jste vedle profesora Filozofické fakulty také náměstkem generálního ředitele Národního muzea. Pokud byste se stal rektorem, skončil byste v pozici náměstka?
Ta práce mě baví a je úžasná, věnuji se jí posledních osm let, mám tu skvělý tým. Nikam neutíkám, ale musel bych se tímhle směrem jednoznačně rozhodnout. Samozřejmě tak trochu s těžkým srdcem. Máme za sebou krásné výstavy, teď se dokončují nové stálé expozice. To jsou vlastně stoleté projekty. Máme rozjeté mezinárodní spolupráce, třeba humanitární v Sýrii, egyptologické projekty… Ale již v rozhodnutí kandidovat muselo být obsaženo rozhodnutí, že pokud bych uspěl, v Národním muzeu skončím.
* Vůbec poprvé teď bude v Národním muzeu expozice věnovaná 20. století. To může být vzhledem k vaší odborné specializaci pěkná tečka…
Je to takový odkaz (smích). Ale pozor, nejsem jejím autorem, sedím spíše na té náměstkovské židli, kdy je pode mnou organizace přípravy expozic. Ale je fakt, že je to poprvé, co se bude 20. století prezentovat ve stálé expozici. Vyvolá to bezesporu spoustu diskusí, to jsem si jist. A na podzim budou otevřeny takzvané „velké dějiny“, od Přemyslovců až po sarajevský atentát z roku 1914. Stejně tak se otevřou přírodovědecké expozice. Svým způsobem bude moje mise a práce na přípravě stálých expozic konkrétně završena.